Úplněk
Úplněk
Jdu temnou ulicí, osvětlenou z části světlem lamp, jež drásají mé sklížené oči. Hvězdy na nebi vypráví své příběhy, kulatý měsíc zrcadlí dvě spojené, krvácející srdce. Po mém boku, můj nejvěrnější přítel, německý ovčák. Něžný vánek si pohrává s mými vlasy, ticho se nese ulicí. Toužím, aby se čas zastavil a já mohla ve svitu měsíce navždy snít, protože jen snění je to, co na tomto bohapustém světě miluji. Iluze, nepravdy, touhy a sny, to je to jediné na čem mi záleží a občas se bojím, že nic takového není v mé moci, je to nedosažitelné, už nyní pryč. Vše je složitější, než se zdá a potom ty chvíle mizí ve vzpomínkách, které se vytrácejí z mé, již tak pořezané, duše. Tenhle svět je zlý, hrdinů v něm nenalézám, jen smog se snáší mezi domy a u ticha ticho postrádám. Chci zemřít pod hvězdnou oblohou, sama, v tichu lesa a narodit se tam, kde bude svět jiný. V dobách rytířství a krásy okolního světa.
I v tomto ničemném životě mám své sny a cíle. Přála bych se dosáhnout na vrchol mých denních snů. Smrt k životu patří, láska k smrti i životu. Touha ke vzpomínkám. Co ale patří z toho všeho ke mně? Vzpomínky, které jsem neprožila, sny, které nejsem schopna uvést k životu. Někdy se bojím, že mne andělé opustili, ale někdy mne umí překvapit. Čekám, až budu cítit tu krásu života, ale bojím se, že ji neochutnám. Za co, za co se mi vše kolem mstí? Ale vlastně nemám si na co stěžovat, snad jen na to, že život je nudný a jednostranný, ale mohu jen děkovat za to, že tu mohu být.