Odvážná Irka
„Sidheag, musím jít.“ Řekl mladý Ir krásné dívce s hnědými vlasy do pasu a modrýma očima. Ona ho držela za ruku a po tváři jí stékaly slzy: „Alastare, nechoď. Rozdrtí nás. Další kláštery zničí na popel. Nechoď. Neopouštěj mne.“ Mladík kávových vlasů a též modrých očí namítl: „Musím jít za svým králem.“ Sidheag přes uslzené oči na mladíka téměř neviděla: „Když odejdeš, z té cesty se už nevrátíš.“ Alastar dívku v bílých šatech přitiskl v klášterní místnosti na svou hruď a políbil ji do vlasů: „Dávám ti své sbohem.“ Pak se odtáhl od plačící dívky a odcházel od dívky v černém plášti s dvěma překříženými meči na zádech. Ještě jednou se na ní ohlédl a pak se za ním zabouchly dveře.
Smutná dívka padla s pláčem na postel. Věděla, že ho už neuvidí.
Až po dlouhé době utišila své slzy a přistoupila k oknu. Hleděla na irskou krajinu, na severské lesy z malého okna a nevěděla, co s ní bude, když její milý odešel. Dlouhé hodiny přecházela po místnosti, dlouhou dobu se nezastavila.
Až najednou padly její uslzené nebesky modré oči na dřevěnou komodu. Stála a dívala se na ni. Několik minut jí trvalo, než k ní přistoupila. Otočila pozlaceným klíčkem, otevřela ji dokořán a spatřila v ní matčinu kuši, šipky v látkovém pouzdře a meč ve zdobené pochvě. U zbraní byl i bílý plášť a dívce hlavou prolétla zvláštní myšlenka. Na rozmyšlení však neměla mnoho času. Ze zásuvky vzala krejčovské nůžky, usedla na postel k zrcadlu na nočním stolku a jistým pohybem střihla vlasy po ramena. Byla pořád krásná, ale pokud se chtěla nachomýtnout na bojišti, musela vypadat jako muž. Tam jí do očí nikdo hledět nebude.
Uložila nůžky zpět do zásuvky, vlasy nechala spadané na rozbité podlaze. Navlékla se do mužských šatů, které v pokoji zbyly po nějakém mnichovi, který tam žil před ní, nazula si vysoké boty a přes záda přehodila bílý plášť s kápí. Kolem boků sepnula pás s mečem a bez váhání k němu přidělala zabalené šipky ke kuši a přes ramena přehodila i samotnou kuši. Nasadila si kápi a vydala se k východu z kláštera.
Ze stájí si vzala černého koně, v rychlosti ho osedlala a ouzdila a nasedla na něj. Vyrazila jako blesk k jihu, k moři, kde se očekává vylodění Vikingů. Byla si jistá svou smrtí stejně, jako svým životem. Především toužila najít Alastara, i když věděla, že se jí to možná nepodaří.
Po dni vyčerpávající cesty spatřila ohně. Byli to královi rytíři. Byla na místě. Zde se čekalo na nepřátele. Byla ženou Munsteru, jednoho ze svobodných království. Chvíli nechala koně stát a hleděla mezi stromy na bavící se muže před bitvou. Konečně se rozhodla. Nadechla se a pobídla koně. Vyjela vstříc ohňům. Nikdo se jí na nic neptal, jen na ni zírali, kdo že to k nim přijel. Sesedla z koně před jedním z velitelských stanů a odhodlaně vkročila dovnitř.
Pět mužů, kteří zrovna probírali strategii, se zarazilo a spočinulo očima na dívce převlečené za muže. Sidheag padla pokorně na kolena a pravila ke svému králi: „Přicházím v míru, můj králi. Přicházím bojovat za naši zemi. Za svobodu, můj pane.“ Král s mečem po boku k Sidheag přistoupil: „Máš odvahu, synku, když vtrhneš do mého stanu a prosíš o místo na bojišti. Odkud jsi a jaké je tvé jméno?“ Nyní byla Sidheag nucena do lži, kterou si připravovala celý den: „Jmenuji se Filip a jsem ze severu tvého království.“ Král uvěřil těm slovům převlečeného děvčete: „Jsi mladý, zdá se podle tvého hlasu. Strhni svou kápi, ať spatřím tvou tvář.“ Sidheag nemohla váhat a odkryla svou tvář. Král jí pohleděl do očí a ona se ulekla toho mužského pohledu. Bála se, že v jejích očích spatří ženu. Král však jen poznamenal: „Tak mladý a už třímáš v rukách meč. Ani vousy ti ještě nezačali růst a v očích máš dětskou něhu. Ty nejsi připraven.“ Sidheag však svému králi oponovala: „Jsem zkušený bojovník, můj králi. Pod mým mečem klesla spousta mužů k zemi.“ Král se pousmál: „Čím to asi je, mladíku, že ti nevěřím? Jsi ještě dítě.“ Sidheag už téměř zoufale chtěla přesvědčit krále o své síle: „Jsem rychlý, mrštný, v boji zdatný, pane. Věřte mi.“ Král se otázal: „A co tvůj otec, dítě?“ Sidheag zabolelo u srdce: „Mrtev.“ Král se zeptal: „Jak zemřel?“ Sidheag znovu krátce odpověděla: „Mečem, můj králi.“ Tu král svolil: „Pak tedy dobrá. Jdi po stopách svého otce, dítě.“ Sidheag přikývla a vyšla ze stanu.
Přisedla si nezvaná k ohni do kruhu mužů, kteří pili víno. Muži na ni zírali jak na zjevení boží. „Jsi dítě, copak se sluší, aby dítě bojovalo v bitvách?“ ptal se jeden z překvapených rytířů. Sidheag na něj pohlédla: „Jestliže si myslíš, že nemám sil jako ty, pak se můžeme utkat.“ Muž se zasmál: „Vždyť říkám, že jsi dítě.“ Sidheag brouzdala očima mezi smějícími se bojovníky a když ztichli, odhodlaně se otázala: „Alastara znáte?“ Jeden z mužů přikývl: „Ano. Znám ho. Proč se ptáš?“ Sidheag hledala výmluvu: „Je to můj bratr.“ Muž oponoval: „Nezmínil se, že má bratra.“ Sidheag to utvrdilo: „Má, jak vidíš. Kde je?“ Muž si povzdechl: „Musím tě zklamat, synku. Zde není. Odjel s nejrychlejšími jezdci na místo bitvy.“ Sidheag na něj zírala téměř smyslů zbavená: „Odjel?“ Muž přikývl: „Ano.“
Sidheag se zvedla od ohně a nedbala volání mužů a pokřikování. Vracela se ke svému koni. Bezmyšlenkovitá touha ji hnala kupředu. Chtěla jen jedno. Věřit tomu, že to oba ve zdraví přežijí. Už dávala nohu do třmenu, už by se vyhoupla do sedla koně, když vtom ji zarazil hlas jednoho z rytířů, kterého viděla v králově stanu: „Bitva začne ráno, Filipe. Do té doby neodjíždějte.“ Sidheag se postavila proti muži delších kakaových vlasů a smaragdových očí: „Nikomu jsem nepřísahal.“ Rytíř se jen pousmál: „Už ve chvíli, kdy jsi vkročil do tábora, jsi se zapřísáhl svému králi. Zítra prokážeš svou odvahu.“ Sidheag se zajiskřilo v modrých očích: „Chci za jezdci.“ Muž se zasmál: „Já bych toho hochu chtěl.“ Sidheag ostře namítla: „Vyjel s nimi můj bratr.“ Rytíř si povzdechl: „Pak je jeho osud zpečetěn, mladíku.“ Sidheag po těchto slovech nehodlala váhat. Vyhoupla se na hřbet koně a pobídla ho do trysku. Rytíř v opojení vína se jen usmíval.
Sidheag letěla jako šíp. V očích se jí stkvěly slzy a hvězdy už stály vysoko na obloze, když tryskala na uhelně černém koni planinou. A tentokrát už vycházelo Slunce, když spatřila rytíře na koních, jak se bijí s divokými Vikingy, jak odporují té převaze a tam spatřila i jeho, jak se bije v sedle hnědého hřebce.
Pobídla koně, aby byla blíž té řeži a ze zad strhla kuši. Šipka za šipkou napínala její tětivu a zabíjela divochy. Vystřílela je všechny do jediné a pak tasila svůj meč, aby se jim vydala na pomoc. Byla jich převaha a ona se skrz tu hordu nemohla dostat svým mečem k Alastarovi. Dostala se do kruhu nepřátel. Až nyní přicházeli na pomoc z tábora další Irové. Pro ni bylo už ale pozdě. Jezdci šli na smrt. Vzpoura se stala sebevraždou.
Sidheag bojovala se slzami v očích a když spatřila Alastara znovu, spustil se z mračna déšť, který přineslo moře. Jeden z Vikingů napadl Alastara nečekaně zezadu. Zabil by ho, kdyby Sidheag nevykřikla: „Alastare!!!“ On se otočil a srazil tak útočníka na zem. Jejich pohledy se v dešti střetly a odtrhly se, když oba odrazili další útoky nepřátel.
Naneštěstí možná její výkřik byl zároveň jejím prokletím. Pobídla svého koně a přes hordu nepřátel se probíjela k Alastarovi. Vikingů začalo ubývat a tak ona už téměř byla po boku Alastara. Alastar se však soustředil víc na ni, než na nepřátele a nevyhnul se dalšímu útoku. Rána ho zasáhla do paže, on upustil jeden z mečů. Druhá rána ho ranila na boku a nepřítel ho chtěl dorazit, když před něj vjela Sidheag. Svým mečem odrazila další útok a tím zachránila Alastarovi život. Teď už bojovali po svém boku, přičemž se Sidheag sklonila z koně a podala mu jeho druhý meč. Oba se kryli navzájem, oba bojovali statečně a Sidheag věděla, že musí udržet meč.
Konečně se Vikingové stáhli. Alastar zasunul své meče a i Sidheag zasunula ten svůj. Sidheag pohlédla na svého milého: „Jsi raněn.“ Alastar nevěděl, jestli se má vztekat nebo být rád: „Sidheag, co tu děláš?“ Sidheag odpověděla v dešti, který smýval krev z jejího pláště: „Nechtěla jsem, abys zemřel.“ Alastar si povzdechl a donutil svého koně přejít k boku toho jejího, aby se ocitl tváří v tvář dívce. Pohladil ji po vlasech a zašeptal: „Vlastně jsem rád, že tě znovu vidím.“ Ona se se slzami, které přes kapky deště nebyly vidět, usmála a pak se nechala políbit.
Království Munster si později podrobilo celé Irsko a Vikingové splynuli s místním obyvatelstvem. Nesváry však nekončili ještě dlouhá léta.