Jdi na obsah Jdi na menu
 


Čas, aneb lidskost především

4. 12. 2009

Čas, aneb lidskost především

Mé jméno je Čas. Vznikl jsem tak dávno, jak jen se dávno vzniknout dá. Za svůj život, který zdaleka neskončil, spatřil jsem spousty věcí a jelikož jsem všudypřítomný, jako sám Bůh, nic mému oku neuniklo. Každý kout vesmíru mám pod dohledem. Viděl jsem války, smrt, ale i lásku a mír. Snad možná je nelidské nezastavit se na malý okamžik, nevrátit se o krok zpět. Já ale nejsem člověkem. Není to tak, že bych se nesnažil, ale lidé mne nikdy neposlechnou.

Není to tak dávno, co zase zuřila válka. Mrtví muži padali k zemi. Už jsem se nemohl dívat, jak všude kolem stříká krev a tak jsem hodiny zastavil a vrátil o několik let zpátky. Lidé byli zase mladší, ale nikdo nevěděl o tom, co jsem udělal a minulost se znovu stala přítomností. Válka přišla znovu. Já opět zastavil hodiny a vrátil jejich ručičku o několik let zpátky, ale lidé znovu mezi sebou rozpoutali válku a opět zapomněli na mé služby. A tak jsem je nechal. Viděl jsem dětské slzy, díval jsem se, jak se matky loučí s dětmi, které víc nespatří, ale zároveň jsem věděl, že nemohu hodiny znovu zastavit a vrátit, protože lidé se opět dostanou do stejných chvil a já už neměl síly dívat se na tu srdcervoucí bolest.

Přesto jsem zastavil čas znovu, když se rodiče loučili naposledy se svými dětmi na vlakovém nádraží. Chtěl jsem tu chvíli zvěčnit, zastavit, vrátit zpět, ale ti lidé necítili v ten okamžik nic. Protože když není čas, není ani život. Znovu jsem pustil hodiny a vlaku jsem odjet nezabránil, válce jsem také nedokázal zabránit. Ani v mé moci tedy není zabránit lidskému neštěstí.

Pomalu bych zanevřel nad lidmi, ale nedokázal jsem to, protože jsem pokaždé viděl slzy nevinných. Jednoho dne, na bojišti mezi písky, jednoho vojáka ranili kulkou. Druhý však k němu kleknul a začal mu pomáhat. Pozastavil jsem se nad nimi a čekal, co bude dál. Ten, který ležel raněný, věděl, že musí opustit tenhle svět. Sáhl do své kapsy a vytáhl pomačkanou černobílou fotografii mladé ženy se zmačkaným kusem papíru. Pak vydechl naposledy.

Když poté voják, který se mu marně snažil pomoci papír rozbalil, nahlížel jsem mu přes rameno a proklínal jsem svou bezmoc, jelikož ta slova vepsaná do papíru mne naprosto ochromila. Padlý voják v nich psal:

„Víš, Anno, už na tomhle větě, možná nepobudu dlouho a až tento dopis dostaneš, budu už mezi anděli. Neboj se ale, protože na tvou krásnou tvář budu vždy vzpomínat. Na ty tvé oči. Schází mi tvé polibky a tvá objetí. Tak strašně rád bych tě znovu držel v náručí. Nevím, jaká slova v tuto chvíli psát, ruka se mi třese, protože moji přátelé ve válce umírají. Snad jen, že tě miluji a doufám, že ty mne též. Prosím, vzpomínej na mne v dobrém.“

Voják, který si dopis přečetl, přiložil k němu fotografii dívky a známku mrtvého. Byl jsem u toho, když mladá dívka ten dopis obdržela. Viděl jsem její slzy. Přesto jsem nemohl ničemu zabránit, nemohl jsem to změnit. Věděl jsem, že nejde o to, zastavit hodiny, ale zastavit zlobu a nenávist v lidech. Spojit je dohromady, ne poslat je proti sobě. Tak jako vlaštovky táhnou pospolu na jih, tak jako tučňáci přečkávají zimu chouleni k sobě, tak by i celé lidstvo mělo tolerovat všechny své členy, jedno jakých národů, či přesvědčení a pak, to přesvědčení by beztak dle mého názoru mělo být jen jedno, víra v mír a lásku. Nic důležitějšího jsem zatím nepoznal, i když pro některé se důležitým staly peníze a lidská hamižnost.

Jenže nemohu promluvit k lidem, když nemám ústa. Stále jen doufám, že opravdu přijde čas, kdy každý přijde na to, co je pro svět důležité. Kdyby tak každý učiníl, pak bych o lidech mohl tvrdit, že jsou právem na Zemi. Viděl jsem životy lidí čestných a spravedlivých, lidí, kteří zachránili mnoho lidských životů a jejich snaha stejně nestačila. Přesto se stali obdivováni ostatními. Nic, než dobrota a čest s láskou, by nemělo uvíznout v lidském srdci. Copak lidé nikdy nepochopí, že nenávist k ničemu nevede? Neprolili snad ještě krve dost? Svět je jen jeden a měl by být jednotný, každý by měl pomáhat druhým a ti druzí jemu.

Kouty světa, ve kterých stále zuří boje, stále panují režimy nebo bída a hlad, tam by mělo oko lidu padnout, tam by se měla rozsvítit světýlka naděje. Jen občas mi přijde, že na to lidé zapomínají, na to, že svět potřebuje další hrdiny, kteří povedou ostatní. Já jim čas umožním, pokud půjdou odhodlaně vpřed. Já jsem totiž Čas.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

jen tak dál!

(Mirek, 2. 6. 2013 16:26)

Zajímavá úvaha! :)